Vždycky jsem měla ráda technické věci. A tohle pochopili i moji rodiče a taky můj bratr, když se vždycky bratrovi brala nějakou technickou hračku. A věřte mi nebo ne, měla jsem velice ráda technická malá autíčka, která se dala ovládat. Vzpomínám si, že když jsme s bratrem ještě byli malí, tak můj bratr dostal na Vánoce opravdu krásné malé autíčko, které se dalo ovládat. A mimo to dostal ještě takového velkého robota, který taky dělal nějaké zvuky a dokázal chodit. A musím říct, že já jsem z těchto dvou hraček byla opravdu unesená a taky jsem si s nimi přála hrát.

Jenomže bratr mi je nechtěl vůbec půjčit, protože v jedné ruce stále držel robota a v druhé ruce držel stále autíčko na ovládání. Já jsem sice dostala panenku a další hračky, panenka dělala taky nějaké zvuky a brečela a hýbala rukama a nohama. Jenomže mi tohle opravdu moc nezajímalo, i když panenka byla taky pěkná technická hračka. O techniku jsem se zajímala snad už od narození, protože maminka mi říkala, že jsem měla taky ráda pískací hračky anebo takové hračky, které dělají nějaký zvuk. Já vím, proto jsem taky šla po základní škole studovat nějakou technickou školu, kde by mě to potom bavilo.

A sice jsem mi nedokončila, takže nakonec jsem potom šla město technické školy na zdravotní školu, ale techniky jsem se vůbec nezvládala. Někdy pomáhám mému bratrovi, který pracuje jako mechanik a opravuje taky auta anebo motorky. A bratr má taky opravdu hodně techniky, takže zase mi řekl, že někdy se na něj můžu chodit dívat anebo mu s něčím jednoduchým pomoct. Takže jsem opravdu ráda, že to takhle dopadlo, protože mám práci a taky je to zároveň můj velký koníček. A to je u bratra v jeho práci naprosto perfektní. jsem opravdu moc ráda, že mě tam bratr trpí, protože je mi je jasné, že kdybych takto chtěla být u otce v práci, tak by mě tam asi neunesl.